Ráno vstanu, něco bych sněd.

Řítím se k ledničce, něco bych sněd.

Lednička poví mi plnými ústy,

NAPIJ SE VODY, HOVADO TLUSTÝ !!!

Sebeposkozovani feat. Anorexie

6. února 2009 v 2:12 | marsikisska |  Anorexia
"Už jako dítě jsem se škrábala šroubkem nebo si kousala tváře, aby mi tekla krev. Uklidňovalo mě to. Vážnější to začalo být až na psychiatrii, kde jsem se léčila z anorexie," vypráví Petra.
Všechno to začalo loni v zimě. Připadala jsem si nemožně tlustá, a tak jsem se rozhodla zhubnout a přestala ze dne na den jíst. Nejedla jsem vůbec nic, což se brzy projevilo na mém fyzickém i psychickém stavu. Byla jsem náladová, nic mě nebavilo, ve škole mi dělalo problém soustředit se a omdlévala jsem. Máma se na mě nevydržela dívat a vzala mě k psycholožce.

Ta mi předepsala nějaké léky a prohlásila, že pokud nezačnu opět jíst, budou mě muset hospitalizovat. Vůbec jsem si takovou možnost nepřipouštěla. Pořád jsem nejedla a hubla skoro půl kila za den. Byla jsem šťastná, ale zároveň pořád brečela. Jednou v noci mě vzbudily hrozné křeče v břiše, a tak mě máma odvezla do nemocnice.

Nic nezjistili, ale nechali si mě tam kvůli dalším vyšetřením. Později se ukázalo, že mám zauzlovaná střeva kvůli tomu, že nejím. Doktoři mi domlouvali, ale já nejedla ani tam, protože jsem to nechtěla po tak dlouhém boji vzdát. Byla jsem pořád tlustá. Po týdnu mi napojili kapačku a s mámou se dohodli, že mě za týden převezou na psychiatrickou kliniku. Když jsem se to dozvěděla, šílela jsem! Přece nejsem blázen, opakovala jsem stále dokola... Snažila jsem se o tom přesvědčit i mamku, ale nebylo to nic platné."

Horor na psychiatrii

"Tušila jsem, že mě na klinice něčeká nic pěkného, ale nevěděla, že to bude až tak hrozné. Ubytovali mě na pokoji s jednou agresivní holkou, což byla první rána, ale dala se přežít. Pak přišel na řadu oběd - dost krutý. Musela jsem sníst polévku a k tomu omáčku se sedmi knedlíky. Bylo to šílený, ale já si nedovolila odporovat, protože jsem chtěla být zase co nejdřív venku a jít domů. S mamkou jsem se viděla pouze o víkendech, i když návštěvy byly i ve středu a v pátek. Měla jsem pocit, že mě tam šoupla jenom proto, aby se mě zbavila. Prý kvůli anorexii. Takový kraviny!

Já přece žádnou nemám! Režim jsem měla dost tvrdý. Hodně jídla, žádný pohyb nebyl dovolen, po obědě jsem musela minimálně hodinu ležet, což se samozřejmě odrazilo na mé váze, která začala rapidně stoupat. Nedalo se to unést. Měla jsem 40 kg a najednou ručička stoupala o kilo za den! To prostě nešlo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem zoufalá, vynervovaná, deprimovaná. A tehdy jsem se seznámila s holkama, které se tam léčily kvůli sebepoškozování. Tvrdily, že je to skvělý pocit, ať to taky vyzkouším. Nechala jsem se přesvědčit, rozlámala pravítko a dvakrát se řízla. Nikdo si nedovede představit, jaké to je. Rázem jsem zapomněla na všechny problémy, myslela jen na bolest, což mě uklidnilo. Byl to zvláštní pocit. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem se každý den aspoň jednou řízla."

Těžký případ

"Jednou večer, když se na oddělení konala jakási nemocniční diskotéka, přepadnul mě šílený záchvat. Běžela jsem do pokoje a chtěla se říznout, ale přišla tam moje kámoška a snažila se mi pravítko vzít. Nepodařilo se, jenže za námi přišli ještě dva kluci
a ti byli samozřejmě silnější, takže mi můj nástroj vzali. Neštvalo mě to, protože jsem ho stejně měla rozlámané na víc kusů. Přesto jsem byla úplně mimo a hrozně brečela, naštvaná na celý svět...

Zavolali sestřičku a doktora, který měl službu. Dali mi prášky na uklidnění a já usnula jak špalek. Tím to ovšem neskončilo. V noci jsem se totiž vzbudila a opět se pořezala. Když to ráno zjistily sestry, zavolaly doktorce, která mě doopravdy ranila - nakázala moje přemístění na jednotku intenzivní péče. Ta byla naproti normálnímu oddělení a umisťovaly se tam jen těžší případy. Jako bych měla najednou opustit vlastní rodinu!

Na psychiatrii jsem nakonec narazila na mnohem lepší lidi než venku v ,normálním' světě. Nikdo nikoho neodsuzuje, všichni se mají rádi, a já tam navíc potkala úžasného kluka. Na ,jipce' jsem byla celkem čtrnáct dní a dá se říct, že fakt k něčemu byly. Přestala jsem se řezat, protože jsem se chtěla co nejdřív dostat zpátky za kolektivem na oddělení."

Návrat do "normálu"

"Pár týdnů poté mě propustili domů. Loučení bylo těžké, ale s holkama jsme se domluvily, že k nám přijedou na prázdniny. Celé léto jsem byla v pohodě a držela se, ale jakmile začala škola, všechno se zase zvrtlo. Začala jsem se opět řezat, hlavně kvůli hádkám s mamkou. Mám ji moc ráda, i když to tak možná někdy nevypadá.

Strašně špatně snáším konflikty, takže každá hádka s ní mě moc mrzela. Pár jsem jich ustála, ale ne všechny. A jizvy na rukou přibývaly... Pravdou je, že jsem se z anorexie částečně dostala, ale vážím se pořád. Za své ruce plné jizev se hodně stydím, ale někdy si vzpomenu na bolest a přijde mi líto, že jsem vlastně skoro zdravá. Mám totiž pocit, že jsem teď v podstatě nezajímavá. Připadám ti jako blázen, když se mi líbí bolest? Věř, že nejsem.

A pokud máš kolem sebe někoho, kdo se také sebepoškozuje, nesměj se mu. Není to příjemné. Je to nemoc a my za to nemůžeme..."

Co je anorexie

* Anorexie je duševní nemoc, která může být (a nezřídka i bývá) smrtelná. Nejčastěji postihuje mladé lidi (nejen holky) ve věku 14 - 18 let, ale může začít i dříve nebo později. Nemocný vnímá sám sebe jako tlustého, má přehnaný strach z obezity a hmotnost si zpočátku snižuje držením drastických diet, vyvoláváním průjmu a přehnaným cvičením. V dalším stadiu nemocný odmítá téměř všechnu potravu, což vede k podvýživě a následnému kolapsu organismu.

Co je sebepoškozování

* Jde o záměrné opakované sebezraňování - nejčastěji poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. Týká se zejména dívek a žen ve věku 13 - 30 let. K sebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka nebo sklo. Další formou sebepoškození je popálení cigaretou nebo zapalovačem. Uváděné motivy pro vlastní ubližování jsou různé: nejčastěji vztek na sebe samého, úleva od napětí, uklidnění, kontrola anebo procítění čehokoli. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi zamilovana?

jo sem 36.3% (37)
ne, nejsem 24.5% (25)
mozna 39.2% (40)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama